Hejt v praxi!

Pracovní týden se pomalu, ale jistě, sune ke konci, což by na jednu stranu bylo pro mě něco jako "wíííí", kdyby ovšem počasí nebylo takové, jaké je. Jsem děsně unavená. Máme teď dva týdny praxe a já doufala, že si člověk maličko odpočine. Na jednu stranu asi jo, od školy a učení se, na druhou stranu se stejně budu muset něco do školy naučit a sedět šest hodin denně u mamky v kanceláři, není zrovna terno. Asi na minutu se mi dokonce po škole zastesklo, ale to převážně jen proto, že když jsem ve škole vím aspoň o co tam jde a co mám dělat. Takhle za mnou na praxi občas někdo přijde a na něco se mě ptá. A já, jelikož tam jen tak sedím a zdám se zřejmě velmi vzdělaná, bych měla znát odpověď. Většinou to ale dopadne tak, že řeknu něco ve smyslu: "Jsem tu jen na dva týdny a nevím co po mně chcete." Načež se dotazující osoba v 90 % případů otočí a zase rychle zmizí. To mi hraje do karet, protože já vážně nevím, co tam dělám.

Ovšem zbylých 10 % případů se začne vtírat s nepříjemnými otázkami typu: "A kdy přijde někdo jiný?"
- nevím
"A kde je teď ten a ten?"
-nevím
"Kde najdu klíče k archivu?"
-myslím, že se tu někde válely, ale nevím
"Našla byste mi faktury za březen?"
-ne, protože netuším, kde by mohly být
"Neviděla jsi tady někde sešívačku?"
-ne
"A děrovačku?"
-jo viděla, ale kde je teď to nevím
"Nedáš si aspoň kafe?"
-ne (dala bych si, ale bylo mi blbý jít jim chlemtat kafe, když jsem jim tam tolik k užitku)

No, většinou když takhle zaperlím se někdo objeví ve dveřích, nejčastěji mamka, a pošle dotyčné lidi na správná místa, podá jim klíče od archivu a ukáže, kde máme děrovačku. (Mimochodem, byla na stole přede mnou.)

Jo, život je děsnej boj.